Im memoriam
Jakož
i tímto dávám toto na vědomí Rudolfu Čížkovi (emeritní policejní rada
Pražské kriminální policie), ježto mi nevědomky dal podnět napsat níže
uvedenou zprávu, typu, faction fiction!
🇸🇽No, mé setkání s Bohouškem nebylo příjemné. Dostal jsem se do toho jejich kláštera na udání, několikrát. Zločiny typu: jdou úvozem (komunisti), jsem na cestě do Austrálie (říkal to filmový kovboj, já to převzal), ani jsem nepotvrdil, nesocialistické popíjení vodky Wyborova mého kamaráda Tonyho s Leninem Východu Walesou, jakož i nuceně ho od závistivců podrazit a poblít jeho schopnost vydělat u lakomých komoušů větší peníze na cestování po mořích Karibiku, Řecka a podobně, nedal jsem nikomu šanci ho udat, také jsem zapíral svou tajnou komunikaci s Jean Paule Sartrem, kdy prostřednicvím spolužačky sestry, která žila v Paříži, texty Sartrovi podhodila, moc se líbila báseň o Praze a záchodové míse a jiné, i povídka Train, ( je v knize Cukrová zeď )ale k věci: absolvoval jsem kvůli tomu výslech v něčem jako Fučíkovo kino u esesáků, seděl jsem v třetí řadě, v diplomatce mi ležela flaška rumu, zubní pasta, kartáček, ručník, v deset večer mi nabídli univerzitu v Paříži a peníze, když obžaluji toho, kdo texty v překladu zveřejnil a strčil je neoprávněně do emigrantského časopisu, k věci, vraťme se k polointeligentnímu Bohouškovi s fialovými zuby ze zlata, právě vpadl do vyšetřovací místnosti s rozepnutým poklopcem a v napůl vytažené košili, zařval na dva, skoro normální fízly, spíš bílé límečky, vedly výslech, proč ho nepřivážete k topení, ječel, bla bla, blé, blb řval, kurva, ani on nic ze mne nedostal, jdu na oběd, hlásí lstivě, tady nemůžete zůstat a zatlačil mně do ajnclíku, kde jsem se nemohl postavit ani sednout. Byly to cca 2 hoďky, kdy jsem si nejdřív sežral kyslík, pak se pochcal a málem i cvrčka posral. Chtěl jsem ho něco jako správnej paragán zabít rukama, zabránily tomu límečky, tušily to! Pomohly s umytím, sepsaly o mně na nic pohádku, jako že nic se nestalo, nic tu nebylo, jen to podepsat. Podepsal jsem, ale s výhradou. Cožé, řval genoš, hošani ho vytlačili. Uff!Pomstil jsem se.
Hned ráno mně nechal sebrat v práci, sebrali mi pušku a picačku z pancířové skříně, aby pak jeho eskorta s tím nářadím stála u hlustvisiháka v kukani kláštera, kde mi ten Nula, nechtěl vrátit občanku, přestože nebyla jeho. Po ústní bitvě ji vrátil. Skandál. Zavřeli mne bez zbraní v přízemí kláštera do místnosti s 8 metrovým stropem. Zdi byly potaženy lajntuchy od shora až na podlahu. Byl tam 1 stolek, 1 židle, 1 Lidová demokracie. Elektrická kamna jela na plné pecky. Asi tak po hodince to vypadalo, že mne upečou. Začal jsem kopat do přívodního kabelu elektřiny do kamen, vedla k němu jen škvíra. Díky, že jsem měl na noze bagány. Venku byl sníh. Konečně něco křuplo a světlo zhaslo. Tma, těžce zpocený jsem našel židli a pomalu usychal. Nevěděl jsem, že v i klášteru nejde vůbec nic. Trvalo dost dlouho, než elektřinu nahodili. Pak přišly bílé límečky. Odmítl jsem jít nahoru. Slíbily, že je to jen formalita, vzaly si občanku, to už jsem přidal propadlou kenkartu z UV KSČ, měl ji, doprovázel jsem a hlídal velkého Rusa, a zcizil ji na něco, kdyby, šla přišikovnit, čekala, podepsal Slepejš! Po chvíli se límečky vrátily, omluvily se, popřály štěstí a už se nikdy neozvaly, ani Bohoušek!
Přesto
všechno, jsem si uvědomil, že umění někoho oblafnout, případně
zesměšnit, nebo ohromit, jsem se naučil právě u Tondy. Musel jsem ho
varovat. U Bohouška to bylo i o něm a mohli odposluchávat! Počkal jsem
pár dnů a zavolal jeho kamarádovi. Vzkaz předal.
Poznámka: lecos jsem
si z tohoto průklepu dějem odnesl, ale co jsem nevěděl, a poznal až v
letech 2000-3, kdy jsem chodil na operaci výrustků na kůži a vždy
vypadal s nimi jak dalmatin, abych jednou, když ležím nahý na lehátku,
něco jako dětská vanička, a zrovna mám smůlu, někoho urgentně přivezli
na sál a mne zastrčili do komůky, kde jsem se začal třást jak v ajnclíku
primitivního Bohouše. Přišla FOBIE! Naštěstí v ajnclu byla vzduchová
kapsa, ale nikdo neslyšel a nevyslišel volání o pomoc a když na mne
znovu nastartovali, umučeně říkám, tady to ruplo, pane doktore, nevěděl
jsem, že mám fobii, jó?, vidím dírou až do břicha, znovu začal šít a
opravovat, smál se u toho, sestra Poldinka podávala namočený lajntuch,
pomůžu Vám od krve, říká, jo, jo, právě jsem chtěl vědět v čem to ležím a
pomalu se spouštím na podlahu, tak, pane Bukovecký, opatrně roztáhněte
nohy, začneme mýt, a ještě jedno prostěradlo namočte Poldinko, holá, pán
se nám tady zas dusí, ale, ale, fobie, tak jako tak, musí tu ještě
chvíli zůstat, než odjede domů.
Směju se. Teď k
Tondovi. Naposledy jsem ho viděl na Vinohradech v Pivnici. Zrovna jsem
byl slaměný vdovec. Šel jsem za ním a partou na pivo. Perlil, pak se
odpoklonkoval, podařilo se mu ukrást mou bundu s klíči od bytu, podobnou
tam nechal. Věděl jsem, že je to on, šel jsem pěšky domů a lezl pomocí
drátu hromosvodu do otevřeného okna kuchyně. Ráno si mne ještě jako
plačku vychutnal a jako vždy, po takovém střetu, jsme šli střílet
asfaltové holuby! Ten den jsem vzal sebou i ostřelovací pušku, složil se
jako správný nemotora do trávy palpostu, a napoprvé trefil merunu
melouna, aby záviděl!
Bůh s Tebou, Tony, Bůh s námi!
Milan Bukovecký
Nelegál na útěku, do vnitřní emigrace!
